Být zpět neznamená začít od znova..

10. června 2011 v 0:05 | Bex |  Nezadržitelná vlna slovního projevu
Umět vrátit čas do doby, kdy jsme si k sobě nedovolili být tak odporně hnusní, za to bych dala cokoli. Cokoli za malou chvíli, kdy nás ani nenapadlo po sobě takhle štěkat, urážet se, podezírat, lhát, povrchně se dívat, odsekávat. Vím, že nic nikdy nebude jako dřív, ale tohle chci a potřebuju přesně takové, jaké to bylo. Jinak nemůžu existovat..

Je mi hloupě, protože pořád žvaním o tom samém. Vše se točí okolo mě a J., kolem našeho kolísajícího vztahu a dle nulových komentářů v předchozím psychadelickém článku lze usoudit, že už s tím všem pěkně lezu na nervy. A přesto, že si na úvod neodpustím krátké postěžování si a pohrabání si v minulosti, zkusím zapátrat v paměti a obohatit tvrdej bonbón o nějakou pozitivnější záležitost.
Třeba o fakt, že už si od minulého pondělí užívám prázdnin. Zatím ne v tom pravém slova smyslu nic nedělání nebo válení se u moře, ale domnívám se, že sem mohu zařadit dvoudenní návštěvu Paříže. Nebo tedy čtyřdenní, ale na ty dva dny v miniautrním autobuse bych raději zapomněla. A ne jen z důvodu malého prostoru pro mé podlouhlejší končetiny, ale možná taky z důvodu množství vydechujících osob, které znají jen vajíčkové bagety a žádné kartáčky na zuby, nebo také proto, že se jakási nakyslá tekutina za patnáct korun vydávala za kafe s mlíkem. Ty zbylé dva dny, které jsme procourali křížem krážem Paříží v doprovodu obtloustlé průvodkyně s knírkem a stále zdviženým deštníkem (nechápu, že za celou dobu průvodcovského angažmá stále neměla vytrénovaný biceps), byly o poznání lepší, když vlastně nepočítám vpád třetí osoby v nočních hodinách do pokoje rodičů za účelem zcizení čehokoli, co se stihne zcizit do prvního výkřiku mé matky Kdo sem kurva leze. Ale pominuli všechny negativní faktory, zbyde mi vcelku povedený výlet, protože Paříž je prostě svým způsobem kouzelná. Bohužel tenhle fakt dojde člověku až později, v mém případě po necelém týdnu, a tudíž vypadáte před známými jako idioti, kteří při vyprávění svých dojmů působí jako neznabozi, když kritizují tak dokonalé místo světa. S odstupem přiznávám, že to tak vypadat mohlo, ale neomlouvám se. Nejde zkrátka po člověku chtít, aby si za dva dny udělal o tak obrovském městě celistvý obrázek, který by navždy prezentoval. Možná to někdo zvládl. Já ne. Ale již nejsem tak rozčarovaná a plná protichůdných názorů, jako když jsem procházela obrovské a nepopsatelně krásné zahrady Versailles a následně stoupala do schodů ke katedrále Sacré Coeur za doprovodu nelibého zápachu moče a zpocených lidí. Už nedokážu tvrdit, že se mi Paříž nelíbila, přestože v Seině plavalo množství hnusu a jako turistu vás věčně naháněli senegalští černoši. Ne. Paříž je prostě svá. Je krásná svým způsobem, který si každý musí přebrat individuálně, zpracovat a aplikovat. A já to mám za sebou. Paříž je krásná a už bych nedokázala říci, že není.

Shrnuto potrženo.. Vracím se zpět do kolotoče sekundárních okolností, pokračuji v autoškole, přežívám a hledám práci. Ráda bych si šestého července řekla ano, jedu opět do Itálie, zatím to však vypadá velmi opačně, ale nepropadám panice. Zatím. Plánuji psa. Tedy já a J. Nic z toho nebude, ale vidina je to docela milá. V sobotu má svátek Bruno. Cha. Znám jenom jednoho a je to fetka. Přát mu nebudu. Zase půlnoc. Vracím se zpět do svého solitérního bytí, kdy tělo odpadá až k ránu a neprotestuje. Příjemná změna po prospaných dvanácti hodinách s nulovým nárůstkem energie. Vracím se zpět. Ale zpět neznamené začít od znova..
 

Kam dál

Reklama