This is it - recenze

30. října 2009 v 18:46 | Bex |  Byla, viděla, zhodnotila..
Už když jsem seděla složená v modré polstrované sedačce, jejíž ergonomický tvar nebyl mým zádům zrovna nejpříjemnější, ale litr coca-coly, největší popcorn a nachos se salsa dipem na mém klíně to relativně vyvažovali, jsem si představovala, jak tenhle článek napíšu Sledovala jsem každý detail, o kterém bych se mohla zmínit a cítila se tak nějak na jiném levelu, než moje vrstevnice, které seděly s dychtivým výrazem vedle mě.

Musím přiznat, že na premiéru (po)Michaelovského snímku This is it, který dokumentoval průběh příprav na nejočekávanější koncert všech dob, jsem neměla v plánu vůbec jít. Ale když se objevila nabídka volného lístku na předpremiéru a následnou after party, nemohla jsem odolat.
Do kinosálu jsem dorazila pozdě, což mělo za následek vykloubení krku v první řadě. Pravdou ale je, že jsem si po několika minutách zvykla a vypustila pouze titulky, které moje oči opravdu nedokázaly zasotřit.
Snímek se mi líbil. Líbil se mi hodně a možná z toho důvodu, že na mě Michael působil jinak, než kdykoli předtím, když se na mě zubil z pod klobouku na titulních stranách bulvárních plátků. Určitě to bylo dáno podáním, které zachycovalo jeho nejprostší stránku, jako obyčejného člověka. Pochopitelně ve svém chováním zahrnoval manýry světově uznávané hvězdy, ale podával to s takovou slušností a až nevídanou laskavostí, že to na mě chvílemi působilo, jakoby se za kritiku k lidem, s nimiž spolupracoval, až styděl. A v těchto chvílích mi v hlavě proudila myšlenka, že tenhle člověk přece nemůže dělat věci, o kterých jsme v posledních několika letech četli.
Jeho nos byl strašný. Když ho kamera zabírala z profilu, nutilo mě to opět hořečně přemýšlet o tom, co ho sakra vedlo k tak šílenému plastickému zákroku. Co ho vlastně vedlo k tomu být bílý? Stával se jako malý obětí šikany díky rasistickým cholerickým spolužákům? Tohle by mě asi vážně zajímalo. Zajímal by mě jeho myšlenkový pochod, který ho vedl k dalším a dalším zákrokům i přesto, že se mu kůže začala rozpadat. Zajímalo by mě, jestli se na sebe díval do zrcadla. A zajímalo by mě, jestli toho rozhodnutí někdy litoval.
Další věcí, na kterou jsem se nevědomky soustředila, bylo oblečení. Nebyl by to Michael, kdyby i na zkoušky nedocházel v blyštivých kalhotech, ve větším (ale vždy dobře padnoucím v ramenou) saku, klobouku a slunečních brýlích. V jedné části však vyrazil na jezdící plošinu v teplácích značky Ed Hardy a tričku s Pepkem námořníkem. Zejména to triko mě potěšilo, jelikož jsem si okamžitě vzpomněla na svého synovce a na fakt, že mi ho bratr už dlouho nesvěřil do péče, což mi neskutečně vyhovovalo.
Po 111 minutách jsem opouštěla smíchovské kino plná dojmů, nadšení, radosti, ale bohužel i jisté prázdnoty, která se mi vkradla do morku kostí jako chlad prosincové noci. Bylo mi neskutečně líto, že práce na koncertu přijde vniveč, že očekávání fanoušků bude nenaplněno, že námaha celého týmu byla zbytečná... Ale přesto. God bless you!


EDIT: Obrázek k avataru zkopírován zde a přetvořen do stávající podoby mnou.. muhehe
 


Komentáře

1 Dommie | Web | 31. října 2009 v 20:23 | Reagovat

dokonale napsaný článek...hlatala jsem ho, jak žádný předtím :-) tohle by klidně mohla být reportáž v novinách....

2 Helli | Web | 31. října 2009 v 20:35 | Reagovat

Vážně? Tak to mě neskutečně těší. Děkuju moc ♥

3 Bobinka | Web | 1. listopadu 2009 v 9:36 | Reagovat

souhlasím...úžasnej článek...na THIS IS IT jsem taky byla a měla jsem z toho stejný pocit jako ty....plná dojmů,ale zároveň smutná,že nás opustila LEGENDA...Love lives forever =o*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama