Listopad 2010

Tichý rádce

17. listopadu 2010 v 22:03 | Bex |  Béčková próza
"V tom případě k tomu nemám co dodat. Dobrou."
Melanie nevěřícně sledovala slova, která se na ni valila prostřednictvím již neaktivního chatovacího okna, ve kterém se ještě před pár minutami odehrával vcelku tradiční a nenáročný rozhovor. Pomalu jí docházel smysl, v hloubi sluchového ústrojí slyšela ironii, která ji prozatím jen bila do očí, v její mysli se jako roztroušené fotografie z rodinného alba proháněly obrazy celé té zpropadené situace.
V jejím nitru se odehrával boj mezi zlobou, tolik nenáviděnou paranoiou a pocitem lítosti, který sílil každým okamžikem a způsoboval Melanii nepopsatelnou bolest.
S momentem těžkých slz dopadajících na Melaniinu tvář se také dostavil, za poslední půl rok již dobře známý pocit beznaděje a nenávisti. Nenávisti k sobě samé, nenávisti k němu. Ještě naposledy přeletěla pohledem poslední slova konverzace, které ji do očí vehnala další vlnu slaných a tolik nenáviděných slz, a s utrápeným výrazem vypnula prohlížeč. Nepřítomně s mechanickým návykem zkontrolovala displej svého mobilního telefonu, i když moc dobře věděla, že se žádné zprávy nedočká. Alespoň ne té, za kterou by v téhle chvíli dala cokoli na světě. Teprve až pak vstala ze své staré ošoupané židle a se vzlyky odkráčela do koupelny, kde si s nepřítomným pohledem prohlížela svůj odraz v zrcadle. Krásná jako vždy, pomyslela si ironicky nad tváří zmazanou řasenkou, zarudlýma očima a oteklým nosem. Pomalým pohybem zašpuntovala odtok vany, nastavila páku baterie do vyhovující polohy a se stále stejným bezduchým jednáním zkontrolovala teplotu vody na svém zápěstí. Přestože voda byla horká a na Melaniiném zápěstí zanechala rudou mapu, ta jako by si toho ani nevšimla, hluboko ponořená ve svých myšlenkách svlékla šaty a ponořila se dovnitř.
"Kde jsi teď, když tě člověk potřebuje?" přemítala v duchu a nepřestávala sledovat žlutohnědý flek na stropě, který tam byl ještě dávno před tím, než se Mel do toho bytu nastěhovala.
"Nemůžu tu být, kdykoli si vzpomeneš."
"Měla bys."
Melanie se svezla ve vaně o kousek níž a špičkou nohy zamáčkla kohoutek, čímž odřízla přísun další vařící vody. Pak se opět vyhoupla nad hladinu, ze které stoupala jemná pára a mlžila tak zrcadlo nad umyvadlem, a opět se ponořila zpět do své mysli.
"Tolikrát jsem tě volala, kde jsi byla takovou dobu, Beth?"
"Tak různě. Většinu času jsem strávila s mámou, blíží se výročí, vždyť víš, co to s ní vždycky dělá."
"Jo, ten blbej den." otřásla se Melanie, navzdory tomu, že jí hladina horké vody sahala až k bradě. Při vzpomínce na tu srpnovou, neobvykle studenou neděli před třemi lety, kdy její nejlepší kamarádka Beatrice Randolfová spáchala sebevraždu, jí celým tělem proběhl chlad až do morku kostí. Její partnerské problémy ji nyní připadaly tak malicherné a neúměrné, až ji to vehnalo další slzy do očí.
"Nebul pořád, Traversová."
"Tolik mi chybíš," vzlykala Melanie a mokrýma rukama si otírala zbytky řasenky, které jí řezavě pálily v očích. "Neumíš si představit, jak moc nám -"
"Jak moc vám všem chybim, jak mě nenávidíte, ale zároveň chápete, jak moc mě milujete. Já vím, Melanie. Ale kvůli tomu tady dneska snad nejsem, ne?"
"Nepřijde mi fér teď mluvit o mých problémech."
"Vyklop to."
"Ty stejně moc dobře víš, co chci slyšet."
"Ano drahá, vím, že tě Ted miluje, s nikým jiným nespí, jen si občas prohodí nějakou tu zprávu se sexy blonckou odnaproti."
"Cože?"
"Dělám si srandu. Sama dobře víš, že má oči jen pro tebe."
"Čím dál tím častěji to tak nevypadá. Beth, začínám být paranoidní a -"
"Začínáš? Ó Mel, ty jsi byla přehnaně paranoidní vždycky, od prvního okamžiku, co jsem tě poznala."
"Tak mi řekni, co si mám sakra myslet?"
"Myslet o čem?"
"O všem!" aniž by si to uvědomila, vykřikla Mel poslední slova tak nahlas, až bylo znát, že se nájemník bydlící v patře nad Melaniiným bytem zvědavě pozastavil a naslouchal, co bylo zdrojem onoho výkřiku.
"O všem." pokračovala už opět ve své mysli.
"Přeháníš to."
"Já vím. Ale nemůžu si pomoct. Za vším vidím přetvářku, výmluvu a lež."
"A bylo to tak vždycky?"
"Ne."
"A co se tedy stalo?"
"Proč se na to ptáš? Sama to moc dobře víš!"
"Měla bys mu víc věřit."
"Já se snažím. Ale nepomáhá mi tím svým věčným lhaním o blbostech, jen aby z toho vyváznul v lepším světle, aby mě případně nenaštval. Neuvědomuje si ale, že je to pak mnohem horší, že mu snad postupně přestanu věřit úplně.
"A řekla jsi mu to?"
"Samozřejmě. Ví to moc dobře, ale změna žádná. Beth, chci toho snad tak moc, když si přeji, aby mi říkal pravdu? Nikdy jsem mu nelhala, vždy jsem k němu maximálně upřímná. Tak proč nemůže být on ke mně?"
"Jo, v tomhle Ted ještě docela tápe. Jednou mu to dojde, jen mám pocit, že to bude, až ho pošleš k vodě."
Melanie se při té představě rozvzlykala usedavým pláčem. Představa, že by už dále nevídala jeho tvář, nedržela ho za ruku a nikdy více nepolíbila jeho rty, jí trhala srdce na kusy.
"Měla bys o té možnosti přemýšlet, zlato."
"Ne!" vyštěkla opět Melanie.
"Trápíš sebe i jeho. S tímhle tvým přístupem se za chvíli začne ohlížet jinde."
"Vůbec mi nepomáháš, Beth!" Melanie se opět hystericky rozvzlykala.
"Tolikrát ti můžu opakovat, že tě miluje, že jsi jeho jediná. Stejně tolikrát ti to může opakovat on. Ale neuvěříš ani jednomu z nás."
Melanie se odmlčela. Tahle Beatricina odpověď ji uzemnila natolik, že nedokázala vymyslet rozumnou odpověď.
"Moc to bolí, víš?" vysoukala ze sebe nakonec a stočila se v chladnoucí vodě na bok.
"Co konkrétně, Mel?"
"Dělám pro něj první poslední, třeba jako včera, když mu bylo zle. Mohla jsem se klidně sbalit a nechat ho tam s tou svojí kocovinou, ale chtěla jsem být s ním a být mu nápomocná, kdyby něco potřeboval. A on teď nemůže obětovat jedno odpoledne, aby si se mnou zašel na oběd."
"Podívej se na to z jeho strany. Jeho otec je modla, takže když zavelí, chlapec jde. Proč by měl brát ohled na svou holku? Je to logický."
"Začínáš bejt ironicky zlá, Beatrice."
"Zlato, moc se v tom šťouráš a přehnaně se lituješ. Měla bys jít ven a dělat něco, co tě na chvíli vytrhne od bloumání v nemístnejch myšlenkách."
Melanie si povzdechla. Věděla, že má Beth pravdu, přesto se nedokázala vzdát pomyšlení, že se jí vztah rozpadá pod rukama.
"Jak dlouho to ještě vydržím? A jak dlouho on?"
"Tak dlouho, jak jen oba budete chtít. Jestli ho ale nepřestaneš přetvářet k obrazu svýmu, bude to dost brzo."
"Nikoho nepřetvářím. Jen ho chci takového, jakým byl na začátku. Nebo to byla taky přetvářka?"
"Kdo ví."
"Ty to víš moc dobře. Proč mi to neřekneš?"
"Pro krista Mel, každý se mění. Ty taky nejsi zrovna ukázková přítelkyně, pokud vím. Jsi paličatá, urážlivá, přehnaně žárlivá a paranoidní. S takovou výbavou můžeš být ráda, že s tebou ještě vůbec je."
"Za to, jaká jsem, si může sám."
"Blbost. Uznávám, že udělal pěknou chybu, za kterou teď pyká, ale nechtěj mi tvrdit, žes taková předtím nebyla. Třímalo to v tobě vždycky, on to jen pustil ven. K jeho smůle."
"Někdy mám pocit, že stojíš proti mně."
"Někdy mám pocit, že se z toho zbytečně zblázníš a skončíš jak já."
"Přestaň." Melanie pomalu natáhla zdřevěnělé nohy, neohrabaně se ve vaně postavila a mechanicky šáhla po osušce.
"Určitě se tentokrát neomluví, Beth."
"Co ty víš."
"My se rozejdeme." přemítala smutně Melanie s prázdným pohledem, zatímco se soukala do svého pyžama.
"Nepředbíhej."
"Ráda jsem tě zase slyšela," pronesla šeptem, když otvírala dveře koupelny. "Vrať se mi zas někdy."
Nečekala na odpověď a pomalými kroky zamířila zpět do svého pokoje. Letmým pohledem zkontrolovala prázdný displej telefonu a vypla počítač. Cítila, jak se jí do očí pod tíhou vzpomínek derou nové slzy a s pocitem nezkrocené úzkosti ulehla do postele. Proč mě tak trápíš, Tede. Proč vše nemůže být takové, jako dřív, přemítala mezi vzlyky a hřbetem ruky si otírala oči. Nakonec však podlehla únavě a vyčerpaně usnula.
"On miluje jen tebe, Mel," zašeptala Beatrice.
A v tu samou chvíli se displej telefonu rozsvítil novou příchozí zprávou..

Mám hlavu jako pátrací balón

1. listopadu 2010 v 22:25 | Bex |  Pocity
mood
Občas mám pocit, že bych chtěla umřít. Pak si dám pár facek za tak blbý úvahy a prosím všechny svatý, aby to nebrali jako rouhání. Což stejně asi dělaj, protože moc dobře věděj, že na ně nevěřim. Což je hřích.
Taky bych chtěla bejt malá, hrát si s legem a kreslit hybridní princezny se třema prstama. Poslouchat stupidní písničky a mít se fajn. Nic neřešit. Maximálně jakej plyšák bude teď můj nejoblíbenější a jestli už to maso k obědu konečně jíst budu, nebo se na to jako vždycky záměrně vykašlu a nastolím stávku. 

Vždycky jsem chtěla to, co jsem logicky, prakticky, fyzicky, duševně a jáužnevimjak mít nemohla. Po čtvrteční zprávě, která mě dostala do kolen a způsobila tu náladu, kterou už pár dnů otravuju okolí, to chci ještě mnohem víc, tentokrát upřímně. Mít to budu. Protože musim. Jinak je svět zavšivená díra plná nespravedlnosti. 

Jo a abych nezapomněla. Dneska jsem slyšela báječněj vtip. Možná že mi přišel báječnej, protože to bylo u piva, ale stejně. Ale říkat vám ho nebudu. Je nacistickej. 

Dušičková..

1. listopadu 2010 v 22:14 | Bex |  Fotogalerie
Ve čtvrtek jsem s našima vyrazila na okružní dušičkovou velejízdu. Ne že bych byla nějakej magor, ale docela jsem se těšila na ten klid, co na hřbitovech logicky bejvá. Místo toho se na každym kroku valila tuna lidí s nechutnejma umělejma hrůzama a hubou plnou hlučnejch keců.