Březen 2011

Slajeramegadet..

16. března 2011 v 21:37 | Bex |  Pocity
.. to byla (ne)oblíbená upoutávací reklama mého J. Nesnášel jí..
Je zvláštní, že když se rozejdete s člověkem, kterého rok a čtvr bezmezně milujete, i když jste si na začátku vztahu ťukali na čelo, neboť vidina tohoto vztahu ve vás vyvolávala jen pocit záchvatu smíchu, nereálnosti a absurdity, vidíte ho všude. Ve špercích, co vám daroval k jmeninám, narozeninám, Vánocům a jen tak, v odrazu zrcadla, před kterým si vždycky čechrar zplihlé vlasy, u kuchyňské linky, kde si dělával žlutou šťávu a kde poslušně čekal na váš kulinářský výtvor, který mnohdy nebyl k pozření. Vidíte ho vedle sebe v posteli, kdy se s představou jeho náruče tulíte k polštáři a hladíte ho po pomyslné tváři, s rukou ve vzduchu kouzlíte trajektorie, které však v mysli znamenají pohlazení po hebkých, hnědých vlasech. Vidíte ho v absurdních předmětech, jako je židle, vana nebo záchod, neboť víte, že se zde nesčetněkrát pohyboval. Skoro až cítíte jeho přítomnost, jako by se vznášela okolo vás a lechtala vás na konečcích prstů.

Je zvláštní, že když se rozejdete s člověkem, kterého rok a čtvrt bezmezně milujete, všechny hádky jsou pryč, ale bezedená, prázdná budoucnost čeká, až bude moct zatít své drápy do zhýralé, zmučené duše..
A je zvláštní cítit poprvé v životě jinou bolest, než na jakou jste byli dosud zvyklí. Tak intenzivní, otupující, zničující, zraňující. Je mrzuté probírat se vzpomínkami, které se už nenaplní, a které navždy zůstanou viset v minulosti.

Ze všeho nejhorší je ale fakt, že to tentokrát není zlý sen, ale skutečnost...


Everyone pays for mistakes..

12. března 2011 v 23:55 | Bex
Tuším, že by v nadpise mělo být přídavný jméno, ale nevim jaký. Možná its, možná taky ne, mě je to stejně fuk.
Když jsem včera večer usínala, míhaly se mi před očima tisíce slov a vět, které by s lehkostí zaplnily jeden článek, možná spíš knihu. A možná by ta kniha měla dva díly. Ale to už se nedozvíme, jelikož včera není dnes a dnes mi hlavou žádná slova nepoletují. Jako by ty potvory věděly, že by mohly být k nečemu dobré a záměrně se poschovávaly do zákrutů mého mozku. I když.. Oni by tak dobré vlastně nebyly, jelikož mé emoční rozpoložení bylo velmi tragické a jistě by se neblaze promítlo do obsahu tohoto nicneříkajícího článku. Tudíž jsem vítěz. Jednoznačně.
Datum posledního článku mě trochu vyděsilo. Ne z důvodu, že by tomu bylo tak dávno, co jsem se naposledy ozvala, ale spíš proto, že ani pořádně netuším, co se v mezičase událo. Dejme tomu, že nic závratnýho. Tedy kromě jedné malé idiotsky debilně osobní záležitosti, kterou ale rozebírat nebudu. Momentálně žiju v naději, že se vše k dobrému obrátí, ale pokud ne, vězte, že budete určitě s celou situací obeznámeni v sebelítostném, ukňučeném psychočlánku. Do té doby alespoň dávám vědět, že přežívám, trénuji sebeovládání a opět se nezdárně chystám tolik nežrat. Jupí..