Květen 2011

Rozcestí, které nikam nevede

29. května 2011 v 0:30 | Bex |  Pocity
Celá tahle moje momentální existence mi přijde tak absurdní a zlá, negaitvní a cizí. Jako bych se probudila do světa, který není můj, ve kterém nedokážu být, se kterým se nedokážu nikdy sžít. Paranoia, žárlivost, naivita a věčná nespokojenost, to jsou mé nové primární vlastnosti, které nepotlačím, které nepopřu, které mě bohužel vystihují, děsí a plně ovládají. Nepodlehnout honí se mi v hlavě. Na otázku, jak to však udělat, odpověď nenacházím.

Mám v sobě spoustu smutku, vzteku a zklamání. Ze sebe, z něj, vlastně nevím, z koho víc. Nechci ukazovat prstem, nechci označit viníka, možná proto, protože se bojím označit sama sebe. Nevím. Tápu.
Proč lidé nevěří logice přísloví o dvojím vstupu do stejné řeky a namlouvají si, že jich se to netýká? Proč i když vidí, že se smysl vzdaluje, stále zůstavají ve vodě dál stát? A z jakého důvodu je vylézt zpět na břeh podruhé těžší než poprvé? Je mi zle. Zle z myšlenek, co zaměstnávají mou mysl, zle z množství vyplakaných slz. Kde je ten smysl. Kam se jen poděl. Kde jsem já, kde je on, kde jsou ti dva lidé, co patřili k sobě..